Těhotenství nebyla vůbec sranda, porod raději no comment, jsem skutečně ráda, že je můj mozek tak perfektní v procesu zapomínání. Pak tu najednou bylo mimino. Uřvaný, vzteklý mimino, se kterým nebylo ani v nejmenším možné se jakkoli na čemkoli domluvit. Proč mi tohle nikdo neřekl?
Mimino rostlo, najednou se s ním dalo chvílemi i mluvit, pak se ale jakoby zaseklo a bylo tu uřvané, vztekle, nezvladatelné malé dítě. Cesta ze solné jeskyně se vzmítajícím se uzlem nervů zaujala první místo na seznamu mých soukromých rodičovských proher, kterých do budoucna nemělo být úplně málo... Proč mi tohle nikdo neřekl? Proč mi nikdo neřekl, že to vůbec nebude lehký?
A malé slečně byly tři. V podstatě nemluvila, její legendární íó (čti maminko, dala bych si mléko, mohla bys mi ho prosím připravit?) slýchávám za temných nocí čas od času dodnes. Nastalo kolečko logopedií, ušních lékařů, kteří vlastně na nic kloudného nepřišli. Diagnózu vývojová disfazie nepočítám. To je taková civilizační choroba a jako takovou ji beru. Děláme maximum, cvičíme R a Ř a paměť a prostor a jedeme dál. Všechno tohle beru jako standardní vývoj a vlastně teď zpětné to vidím jako takovou nevinnou předehru k celému gro mého dnešního zamyšlení. A tím je výchova. To slovo samotný je strašný. Raději bych řekla adaptace. Nebo učení se soužití. Já ji nechci linkovat, co má a co nemá. Chci, aby se naučila používat mozek a nápodobou a vhledem do toho našeho supersložitého světa vklouzla sama. Je tu ale jedno velké ALE. Nebo spíš JAK.
Dnes se holčička mé známé zastavila na sjezdovce a spustila obrovský pláč, že ve sjezdové bundě vypadá tlustá. Holčičce je devět. Devět let. A připadá si tlustá. V zimní lyžařské bundě. Nechápala jsem. Tady končí veškerá sranda. To už je jinej level než vybryndaná polívka nebo nepozdravená prodavačka. Tady právě začíná jít o průser. Tady jde o to, jak se k tomu máma postaví. Jak tu (mimochodem naprosto zdravě štíhlou holčičku) tím ta máma provede. Máma tímhle vstupuje, ne, spíše je vržena na kurva tenkej led a je sakra důležitý, jestli se opatrně doplazí na bezpečnou tloušťku nebo ho nechá neobratně křupnout, zmizí pod povrchem a holčička zůstane se svou tloušťkou bezradně stát uprostřed rybníka... V tuhle chvíli jako na potvoru nenaskočí žádná poučka, žádné moudro. Jsme v tom samy. Ono se totiž ukáže, že celá ta slavná výchova je soubor informací, teorií, systémů a názorů. Můžeme si vybrat ten, který je nám nejbližší. Nejpohodlnější. Nejracionálnější. A spoléhat se na to, že ten výběr je pro moje dítě ten nejlepší. Jenže problém je ten, že zlomový okamžiky v našich životech si nenaplánujeme. Krizi nečekáme. A proto ji řešíme instinktivně. Ne v souladu se zvoleným systémem. Ne v rámci naučených procesů. V souladu s raciem. Jednáme v těchhle silných okamžicích impulzivně. A právě tyhle okamžiky jsou ty, které se vypalují nejhlouběji. A celá výchova je pak o tom, tahle vypálena místa zaléčit.
Dělám, co můžu. Nechci svým dětem ubližovat, protože nejsem schopná jednat vždycky v klidu. Ale občas se to prostě stane. Raním je. Ublížím jim. Vypálím jim jizvu do duše. Neskutečně se pak topím ve výčitkách, protože jim vždycky nedokážu porozumět. To se nedalo čekat. Na to se nedalo připravit. S tím se musíme prostě naučit žít. A je to sakra těžký.
